Články


Monza: okruh králů Formule 1, motorek nebo Formule Renault

2011-03-03 Přečteno: 677x

Pravá italská oslava

Jedna věc je sedět u televize. Druhá zase stát mezi desítkami tisíc italských tifosi, kteří zaručeně fandí formulím milovaného Ferrari, nebo motocyklům Aprilia všech kubatur. Monza, to prostě znamená řev motorů!

Přerušení legendy?

Polovina sezóny roku 1973 se pro Monzu zdála být konečná. Ohrožena byla přímo slavná Grand Prix. Podle odborníků měla vláda s pozemky rozhodně jiné plány. Nadšení fanoušci se ale nedali překřičet, prosadili se a od té doby se tu jezdí už téměř bez přerušení. I když proti často bývají ekologové nebo památkáři, když se kvůli úpravě dráhy třeba kácí vzrostlé stromy královského parku. Monza je však pro Italy jenom jediná!

Náročné začátky

Všechno začalo už roku 1922, kdy vyhráli v Itálii fašisté. Architekt Alfredo Rosselli vyprojektoval nedaleko Milána autodrom kolem bývalého letního sídla krále. Celý projekt se ukončil pouze po 110 dnech práce 3,5 tisícovky lidí. První kombinovaný okruh měřil 10 kilometrů a měl ovál se dvěma lehce převýšenými zatáčkami. 3. září toho roku na něm vyhrál Ital Bordino. Roku 1928 však došlo i k první katastrofě, Emilio Materassi vlétl v talbotu na tribunu a zabil 27 fanoušků. Rudá barva se tak stala věčným symbolem Monzy.

Smrt na dráze. Její krácení

Postupně proto docházelo ke změnám a zkracování. Definitivní konec původní dráze přinesla smrt tří jezdců v pouhých dvou dnech, Italů Giuseppe Campariho, Baconina Borzacchiniho a šlechtice Stanislava Czaykovského. Zkracovalo se sice, ale fašisté sem z důvodu propagandy i za války hodně investovali. Okruh a zařízení okolí se modernizovalo, zmizely převýšené zatáčky a rovinky byly spojeny devadesátistupňovými zatáčkami. Okruh měl už jen 6 300 metrů.

Formule 1 přichází

Mistrovství světa Formule 1 se do Monzy dostalo už první rok existence, začátkem září roku 1950. Vítězství, ale také celkový titul mistra světa v té době získal Giuseppe Farina, který zároveň vyhrál v italském voze Alfa Romeo 158. Velké ceny Itálie i Gran Premio od té doby okupují zářijový termín, který je sice koncem prázdnin, ale fanoušci se na něj velice těší. Vyhráli zde totiž i další Italové jako Alberto Ascari, Ludovico Scarfiotti a potomci Italů jako Clay Regazzoni nebo Rubens Barrichello.

Nové úpravy

Roku 1955 už ekonomické okolnosti dovolily, aby se lépe upravil starý ovál. Postavily se betonové klopené zatáčky, co pomohly vytvořit severní a jižní vracečky. Jižní spojení rovinek se logicky pojmenovalo Parabolica. Kostruktérům se zdálo, že rychlost může na dráze dosahovat až 300 kilometrů v hodině, ale vítězové jako Fangio jen mírně přesahovali dvousetkilometrovou hranici. V zatáčce del Vialone ale dokonce při testech zahynul předešlý vítěz, Italy milovaný Ascari.

Rudá jako krev

Hrbolatý okruh zase jakoby zatoužil po krvi. Kombinovaný okruh s klopenými zatáčkami přitahoval problémy i chvíle nebezpečí a zahraniční jezdci se pokoušeli okruh bojkotovat. 10. září 1961 se změnil náhled i domácích tifosi, teprve když viděli druhé kolo závodu. Wolfgang von Trips měl při těžkém nájezdu do Parabolicy kolizi s jezdcem Clarkem, po které vletěl do zaplněných tribun. Výsledkem byla smrt jeho a dalších čtrnácti osob, i nepočítaně zraněných.

Presto, presto!

Nezodpovědní provozovatelé uměli neejdnou vinu přehodit na konstruktéry vozů, třeba když roku 1970 zahynul při tréninku už jasný mistr světa Jochen Rindt. Předtím, i potom se tu však překonával jeden rychlostní rekord za druhým, hlavně na Hondě Johna Surteese roku 1968 nebo u Chrise Gethina, který už jezdil přes 250 km/h. Okruh musel být nutně zpomalen instalací šikan u cílové rovinky a v zatáčce Vialone. Nedomyšlené změny však okruh zbavily jeho charakteru.

Budou v bezpečí?

Roku 1974 tak architekt nahradil šikanu v zatáčce Vialone pasáží doleva-doprava-doleva, která byla mnohem plynulejší. Od toho času se jí říká "Ascariho šikana". O dva roky později se vylepšila i startovní rovinka a do zatáčky Lesmo 1 se přidala i zpomalovací sekce, která od té doby nese název Variante della Roggia. Fanoušky v té době nadchl pilot Ronnie Peterson, který vyhrál několikrát po sobě, ale právě on se v září 1978 stal poslední obětí okruhu z řad F1.

Rychlostní rekordy

I další slavný pilot, který položil život ( ale na jiné dráze ), Brazilec Ayrton Senna se tu roku 1985 prosadil ohromnou průměrnou rychlostí atakující 250 kilometrů v hodině. Následovali ho další, o dva roky později třeba jeho věčný rival Alain Prost. Poměrně nedávno však i Juan Pablo Montoya, který během kvalifikace na Velkou cenu roku 2002 zajel téměř 260 kilometrů v hodině. To je jedno z nejrychlejších kol v historii motorsportu vůbec.

Spor mezi betonem a přírodou

Bezpečnostní požadavky byly stále náročnější. Zatáčka Lesmo 2 se stala méně plynulou a Curva Grande se kvůli většímu záchytnému prostoru téměř přesunula. Monza jakoby se měla změnit z rychlodráhy v okruh, okolo kterého má být co nejvíce šotolinových polí. Obava o piloty přitom znamená i kácení stovek stromů v královském parku. Během několika ročníků v 90. letech tak bylo závodění ohroženo díky tlaku z oblasti kultury a ekologů, vláda však nakonec ( byť těsně ) ustoupila.

Formule i motorky jezdí stále

Fanoušci silných motorek a rychlých aut si proto můžou myslet, že jejich dráha bude nudnější. Méně drsných soubojů a mnoho zábran přidává bezpečí, ale ubírá radost z fandění a dobrodružství, tedy aspoň pro některé. Přesto oslava svátku celého italského motoristického národa uvede často záplavy tifosi do dráhy, aby oslavovali svá vítězství. Hlavně když tedy vyhraje červenobílá Aprilia na dvou kolech nebo rudé Ferrari na čtyřech.

Diskuze o článku Nové téma


Foto galerie


Články